Input:

Dokumentace souhlasu

14.11.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

5.2
Dokumentace souhlasu

JUDr. Magda Václavíková, JUDr. Jakub Vozáb, Ph.D., Vozáb & Co. Law Offices s.r.o.

Do přijetí NOZ platilo, že prokazování, zda pacient byl řádně informován a vyslovil souhlas, je plně na poskytovateli zdravotních služeb. Toto uspořádání mělo svou logiku, neboť to byl poskytovatel zdravotních služeb, kdo zasáhl do integrity pacienta, a pokud takový zásah měl být oprávněný, musel si k tomu opatřit souhlas, a tedy disponovat příslušnými důkazy, že souhlas byl poskytnut (formulář informovaného souhlasu, záznamy ve zdravotnické dokumentaci, svědectví ošetřujících zdravotníků či jiných pracovníků poskytovatele). 

Takový přístup se plně shodoval i se zásadami břemene tvrzení a důkazního břemene uplatňujících se v procesním právu, podle kterých ten, kdo něco tvrdí, je povinen to též prokázat. Negativní skutečnosti totiž v naprosté většině případů není možné prokazovat1, a pacient by mohl být postaven před neřešitelnou situaci, pokud by měl nalézt důkazy o tom, že souhlas neudělil. Podobnou úpravu, tedy že je to poskytovatel zdravotních služeb, kdo prokazuje udělení souhlasu, obsahují i zahraniční právní řády.2

Domněnka udělení souhlasu

Ustanovení § 97 odst. 2 věty první NOZ však výše uvedený princip zcela převrátilo zavedením zákonné domněnky, že pokud se pro souhlas nevyžaduje písemná forma, má se za to, že byl udělen. Domněnka je sice koncipována jako vyvratitelná, tedy pacient má vždy možnost prokázat, že souhlas ve skutečnosti udělen nebyl, ale to je spojeno s výše uvedenými těžkostmi prokazování negativních skutečností. 

Poskytování zdravotních služeb zpravidla není přítomen nikdo jiný než zdravotnický personál a nelze očekávat, že ten by sám svědčil ve prospěch tvrzení pacienta, že souhlas udělen nebyl, neboť tím by takový svědek připouštěl svou účast na neoprávněně provedeném zákroku. Svědkové navíc mají právo odepřít výpověď, pokud by tím způsobili nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým, přičemž přesně tak by neoprávněný zásah do integrity pacienta mohl být posouzen. 

Úmyslem zákonodárce zřejmě bylo usnadnit poskytovatelům zdravotních služeb život, neboť zákroků, při nichž není vyžadován písemný souhlas pacienta, je naprostá většina. Je však otázka, zda takto stanovená domněnka má své opodstatnění a zda není vůči pacientovi příliš tvrdá. Objevují se totiž také názory, že tato úprava je v rozporu se základním právem pacienta na soudní a jinou ochranu a že by soudy v případných sporech měly toto ustanovení vykládat co nejvíce v souladu s právy chráněnými ústavním pořádkem.3

S ohledem na nejistý vývoj rozhodovací praxe soudů je proto potřeba, aby zdravotník i přes tuto domněnku nerezignoval na své poučovací povinnosti a další nároky, které na něj kladou nejen zákony, ale i etika jeho povolání a související profesní standardy, a aby i nadále shromažďoval záznamy o tom, že pacient byl řádně informován a že se zdravotní službou vyslovil souhlas. 

Záznam ve zdravotnické dokumentaci

Podstatou dokumentování souhlasu není jen osvědčit, že souhlas se zákrokem byl skutečně ze strany pacienta či jiné oprávněné osoby udělen, ale též že se jednalo o informovaný souhlas. To přitom platí bez ohledu na to, jestli je pro souhlas vyžadována písemná forma či nikoliv. Záznam souhlasu pacienta by proto měl mít dvě části;