Input:

Povinné očkování ve světle aktuální judikatury Ústavního soudu

1.6.2017, , Zdroj: Verlag Dashöfer

8.5.1.1
Povinné očkování ve světle aktuální judikatury Ústavního soudu

JUDr. Magda Vavrušková, JUDr. Jakub Vozáb, Ph.D., Vozáb & Co. Law Offices s.r.o.

Otázka, zda povinnost podrobit se očkování není v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami člověka, byla několikrát řešena i Ústavním soudem ČR. Hlavní problém je mezi stěžovateli spatřován v tom, že specifikace konkrétních nemocí, proti kterým se povinné očkování provádí, četnost očkování a další konkrétní související povinnosti jsou stanoveny pouze vyhláškou jako podzákonným právním předpisem, což je podle odpůrců povinného očkování v rozporu se zásadou, že povinnosti mohou být člověku ukládány pouze zákony1. U dětí je očkování nepřímo vynucováno na jejich zákonných zástupcích též prostřednictvím nepřípustnosti přijmout neočkované dítě do předškolního zařízení, pokud se nejedná o předškolní zařízení s povinnou docházkou.

Ústavnost povinného očkování stanoveného vyhláškou

Ústavností vymezení seznamu nemocí, které jsou předmětem povinného očkování, prostřednictvím podzákonného předpisu, se Ústavní soud zabýval v nálezu vydaném pod sp. zn. Pl. ÚS 19/14 dne 27. 1. 2015. V něm dospěl k závěru, že text ustanovení § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (dále jen „ZoOVZ), které stanoví základní podmínky pro povinné očkování a v podrobnostech odkazuje na vyhlášku, je dostatečně jasný, srozumitelný a podrobný a že řešení konkrétností ve vyhlášce umožňuje pohotověji reagovat na změny výskytu infekčních onemocnění na území ČR a vývoj vědeckého poznání, neboť změny vyhlášky je možné provádět pružněji než změnu zákona. Úprava jednotlivých povinností v rámci povinného očkování ve vyhlášce je tedy podle Ústavního soudu v souladu s ústavním pořádkem ČR.

Kromě výše uvedeného rozporu Ústavní soud v citovaném nálezu hodnotil též konflikt zájmu na ochraně veřejného zdraví a zájmu rodičů na ochraně zdraví dítěte a dospěl k závěru, že autonomie rozhodování rodičů ohledně zdravotnických zákroků prováděných jejich dětem není absolutní a že ochrana zdraví a života dítěte je dostatečným důvodem pro zásah do rodičovských práv.

Ústavnost nepřijímání neočkovaných dětí do předškolních zařízení

K ústavnosti ustanovení § 50 ZoOVZ, které nařizuje předškolním zařízením odmítnout neočkované dítě, se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/14 ze dne 27. 1. 2015. Podle rodičů takové ustanovení porušovalo právo dítěte na vzdělání a bylo nepřiměřené, neboť vzhledem k vysokému procentu proočkovanosti populace nezvyšovalo riziko vzniku nebo šíření infekčních onemocnění. V rámci řízení se pro zrušení ustanovení § ZoOVZ vyslovila i veřejná ochránkyně práv, protože je podle ní kromě důvodů uvedených rodiči dítěte toto ustanovení též diskriminační, když děti s trvalou kontraindikací očkování mohou být do předškolních zařízení přijaty.

Ústavní soud případ posoudil tak, že stanovená podmínka je nezbytným preventivním opatřením k zajištění veřejného zájmu na ochraně zdraví obyvatelstva, aniž by nepřípustně zasahovala do zájmu na ochraně tělesné integrity dítěte. Právo na vzdělání je tímto ustanovením sice skutečně částečně omezeno, ale toto omezení není takového charakteru, že by všem neočkovaným dětem zabraňovalo v přijetí do předškolního zařízení, a sleduje legitimní cíl, jímž je dosažení a udržení vysokého stupně proočkovanosti. Proto Ústavní soud vyhodnotil toto omezení jako přiměřené. Ústavní soud o této otázce navíc rozhodoval za právního stavu, kdy ještě nebyla zavedena povinná docházka do předškolního zařízení.

Ústavní soud též zastává stanovisko, že podrobení se očkování je výrazem sociální solidarity, neboť by bylo možné považovat za nespravedlivé, pokud by neočkované děti mohly čerpat výhody z vysoké míry proočkovanosti v dětských kolektivech, aniž by se samy bez závažných důvodů podrobily očkování, a aby tak mohly těžit ze skutečnosti, že minimální riziko plynoucí z očkování na sebe vzaly ostatní děti v kolektivu.

Výjimečné případy

Přestože obecně Ústavní soud trvá na tom, že zavedení povinného očkování je legitimní způsob ochrany veřejného zdraví a že jednotlivcům mohou v té souvislosti být ukládány povinnosti pod hrozbou sankce, zároveň uznává, že v konkrétních případech mohou z povinnosti podstoupit očkování existovat výjimky. Při jejich naplnění nelze na povinných subjektech podrobení se očkování vynucovat. Důvody, které jsou z pohledu Ústavního soudu dostatečně závažné pro přiznání této výjimky, jsou odmítání očkování z náboženských důvodů a z důvodu výhrady svědomí, která nespočívá na náboženském základu.

Odmítání očkování z náboženských důvodů

V nálezu sp. zn. III. ÚS 449/06 ze dne 3. 2. 2011 Ústavní soud posuzoval konflikt mezi právem rodiče svobodně projevovat náboženství nebo víru, které mu zakazují nechat na dítěti vykonat invazivní lékařský zákrok, a povinností rodiče zajistit, aby se jeho děti podrobily povinnému očkování.

Dospěl přitom k závěru, že pokud existují takové